Jak to začalo...

V knížkách o psech se často píše, že labrador je snadno vychovatelný a lehce ovladatelný pes. To je sice pravda, ale autoři vždy zapomenou dodat, že se to nenaučí sám od sebe....
Labrador potřebuje velmi důslednou výchovu a hlavně nějaké zaměstnání, přeci jen je to původem pracovní plemeno.

Snad právě díky „lehké“ ovladatelnosti a neodolatelnému kukuči labradořího štěnda mnoho lidí neodolá a bez jakýchkoliv zkušeností si labradora pořídí. Jenže praxe je jiná, štěně se samo od sebe nevychovává a velmi brzo začne páníkům přerůstat přes hlavu... někteří se možná začnou zajímat, kde se stala „chyba“ a vyhledají odbornou pomoc, ale někteří psa jednoduše dají pryč - často čtu inzeráty typu: „z nedostatku času daruji labradora...", možná by se hodilo dopsat podtitul „...neposlouchá, hrabe díry na zahradě, všechno kouše..“. V horším případě psa prostě vyhodí na ulici - a to je právě případ našeho Rika...

 Rik se tady po okolí potuloval asi týden, snad ho někdo vyhodil z auta. Jelikož my zrovna sháněli štěně (sice černého labíka nebo goldena), místní „informační služba“ rozhodila sítě a nakonec zůstal Rik u nás. Dle místních „znalců“ měl být Rikouš sotva půlroční štěndo, ale když jsem ho poprvé uviděla, bylo mi jasný, že štěně to rozhodně není. Podle veterináře měl Rik zhruba rok a půl, maximálně dva roky.

A tak se 30. dubna 2005 stal Rik součástí naší rodiny.

Těžké začátky...

Hned na první vycházce jsem Rika pustila z vodítka, v domnění, že se nás bude držet. Omyl, Rik pelášil přes pole až někam do pryč, podařilo se mně ho chytit až asi po půl hodině.

Rik byl naprosto nevychovanej, neuměl vůbec nic a měl velmi rozvinutý lovecký pud (což nám výchovu dost stěžovalo).

První měsíc si na nás Rikýs pomalu zvykal, a my jsme si zvykali na něj. Začátky byly opravdu krušné - na vodítku nás Rik vláčel, na volno jsme ho pustit nemohli, jelikož by zdrhnul a naše kočky by nejspíš sežral. S každým novým měsícem byly znát malé pokroky na našem vztahu a ve výchově. Hodně mně pomohlo pár kamarádů pejskařů, se kterými jsem se díky Rikovi seznámila. Vše nám šlo ale opravdu pomalu, jelikož Rik je docela nezávislák.

Nejvíc zabrat nám dalo přivolání. Několik měsíců Rik chodil na stopovačce, měla jsem ale pocit, že bezúspěšně. Snažila jsem se Rikovi často schovávat, aby si mě víc hlídal, ale na nezávisláka to moc neplatí. Vyzkoušela jsem nejrůznější metody a nejvíc se osvědčily asi všechny pomíchané dohromady.

V lednu roku 2007 jsme se vypravili k nám do Rájce na cvičák a ten nám pomohl ze všeho nejvíc, Rik si zvykal, že poslouchat se musí i mezi pejskama a já jsem se naučila spoustu věcí, cvičák zkrátka prospěl nám oběma.
Dnes může Rik chodit na volno, aniž bych měla strach, že zdrhne. Odvolám ho od psů i od zvěře. Občas Rik sice rád „neslyší“, ale pochopil, že panička se prostě musí poslechnout vždycky.

O Rikovi

Rik je celkem nezávislák, ale jako správnej labrador je velmi žravej a díky jeho žravosti jsem u něj něco jako závislost „vybudovala“.

Nějaká labradoří ochota vyhovět svému páníkovi Rika sice příliš nepostihla, ale já ho mám celkem prokouknutého, vím co od něj můžu očekávat a vím, jak na něj. Takže s trochou trpělivosti se dá Rik namotivovat i k nějakým cvičícím výkonům, ale nikdy to nebude hyper nadšenec, který splní, co páníkovi na očích vidí. Rik je tak trochu „pantáta“, na vycházkách mu dopřávám i klidné počmuchání, občas zablbnem s peškem, balónkem nebo obyčejným klackem, ale to musí mít Rik náladu a já ho do toho nenutím, páč by ho to nebavilo. Nám to takhle vyhovuje. (Na kravinky nejrůznějšího typu mám vždy po ruce Mailíka, s Rikem se parádně doplňují).

Nejvíc ze všeho Rik miluje vodu (když teda nepočítám jídlo...), a to v jakémkoliv skupenství. Dokonce z vody i nadšeně aportuje a nejen z vody, po velkém „boji“ se Rik naučil aportovat i na suchu a baví ho to, považuju to za jeden z našich největších úspěchů (hned po přivolání).

Ač měl Rik velmi silně rozvinuté lovecké pudy, úspěšně se nám je podařilo „potlačit“, občas se sice vyvalí v nějaké „lahůdce“ (jako je zdechlá ryba, mrtvola čehokoliv v nejrůznějším stadiu rozkladu,....), ale s nějakým štvaním zvěře a honěním koček je konec. Ba dokonce, Rik je takovej adoptivní taťka našeho kocoura.

Ještě bych dodala, že je Rik velkej mazel, takový náš domácí canisterapeut.

Rikouš má sice nějaké ty „mouchy“, ale máme ho rádi jakej je, pro nás je prostě jedinečnej.